O třech královédvorských vodnících
Za dávných časů vládli vodní říši českých řek, rybníků a studní vodníci. Nebyli to zlí tvorové, pomáhali rybářům, mlynářům a plavcům. Nebylo však radno si je rozhněvat, třeba se jim posmívat, jak to někdy nerozumní lidé dělávali.
Vodníci se totiž posměváčkům odměňovali různými nehodami, máchali je a topili.
Ve Dvoře Králové žili podle staré pověsti tři vodníci. Jmenovali se Michal, Bryndal a Stříkal. Jeden z nich míval slídový domek pod vodou u dolního mlýna, druhý přebýval u horního mlýna a třetí pod opukovou skálou u Luňákovy chalupy.
K večeru se často scházívali na společné besedy u hučícího splavu, nebo sedávali na vrbových pařezech podél Labe. Vyprávěli si o nezbedných lesmistrových chlapcích Lojzovi a Emšovi, které vždy doprovázel pes Kvik.
Ilustrace: Kateřina Hornychová Baliharová (Z knihy Zvič naslouchá příběhům: pověsti Královédvorska)
Kluci rádi popichovali vodníky, vyzpěvovali jim hloupou odrhovačkou:
“Hastrmane, tatrmane, dej nám kůži na buben!”
“Jen se podívejte na ty darebáky, už jsou tu zase! Jdou k Luňákom na lodičky. Tentokrát jim to neodpustíme. Zmácháme je... Skočte honem do vody!” nařídil Michal.
Ozvalo se žbluňknutí a po vodě se rozběhly tři kruhy.
“Co to bylo?” zvolal mladší z chlapců, desetiletý Emša.
“Ale, co by to bylo? Žáby skočily do vody,” mávl rukou třináctiletý Lojza.
“Mám strach, aby to nebyli vodníci,” jektal zuby Emša, “bojím se, aby nás neutopili.”
“Pchá, umím přece plavat,” pyšnil se Lojza.
“Dobře, ale co já a náš Kvik? Ten by se sám z vody nevyhrabal.”
“Vytáhnu vás oba,” chlubil se Lojza. “No tak, Kviku, hop do loďky!”
Všichni tři skočili do loďky, Emša byl u kormidla a Lojza zavesloval do středu Labe a zamířil proti proudu k Verdeku. Nedopluli ani k říční zátoce, když vtom se ozvalo z jedné strany žabí skřehotání:
“Rach - rach - rach” a z druhé strany kuňkání: “kuňk - kuňk - kuňk.”
“Lojzo, tohle nejsou žáby,” šeptal vystrašeným hláskem Emša, “zahlédl jsem určitě zelený kabátek a červené čepičky. To jsou vodníci.”
“Strašpytle! S tebou už na lodičky nepůjdu. Já se nebojím. Michale, Bryndale, Stříkale!”
A ještě přidal posměšnou písničku: “Hastrmane tatrmane!”
V tom se voda rozvířila, zapěnila, zabublala a uprostřed loďky začala prosakovat.
“Koukej, koukej! Já to věděl. Vidíš, posměváčku?”
Malý Emša začal natahovat moldánky.
“Nesmysl, to jsou jen vodní víry,” dál vedl svou Lojza.
Loďka se kymácela ze strany na stranu a Emša z ní nestačil vybírat vodu. Až se obrátila dnem vzhůru a oba nešťastní chlapci se i s psíkem plácali ve vodě.
Ozval se smích a žabí skřehotání: “Ha - ha - ha, rach - rach - rach!”
Emša mával rukama a kopal nohama, aby se udržel nad hladinou. Lojza jej popadl za límec a vytáhl na břeh jako zmoklou slepici.
“Musím pro Kvika, nevidíš ho?” jektal zuby zmáchaný Lojza.
Ubohého Kvika, který stál na převrácené loďce a zuřivě štěkal, zatím říční proud unášel pryč. Lojza doplaval pro lodičku i psa. Na břehu se chlapci s Kvikem šťastně objali. Nato vyždímali promáčené oblečení a pádili domů. A posměváček Lojza? Odnesl to silným nachlazením. Celé tři týdny blouznil ve dne v noci o vodnících...
Pověst "O třech královédvorských vodnících" pochází z města: Dvůr Králové nad Labem