K tomu neodmyslitelně patří vánočka a spousta vánočního cukroví. Vše se samozřejmě zapíjí pivem, vínem nebo pálenkou, v případě dětí „rychlými špunty“, colovými a jinými sladkými nápoji. Není divu, že lékaři vidí o vánočních svátcích tolik akutních žlučníků, zažívacích problémů a infarktů a že se počátkem ledna strhne „hubnoucí“ šílenství.

Patří obžerství k Vánocům?

Jak k tomu všemu došlo? Co děláme jinak než naši předci, kteří si vánoční svátky užívali v klidu a pokoji, zatímco my v posledních letech často slýcháme, jak se vlastně lidé na Vánoce ani netěší a „už aby ty svátky byly za námi“? 

Mnoho lidí zná báseň Karla Jaromíra Erbena Štědrý večer, ze které pochází tyto verše:

Hoj, ty Štědrý večere, ty tajemný svátku, cože komu dobrého neseš na památku? Hospodáři štědrovku, kravám po výslužce; kohoutovi česneku, hrachu jeho družce. Ovocnému stromoví od večeře kosti a zlatoušky na stěnu tomu, kdo se postí.

Štědrý den byl dříve v českých zemích dnem postním. Přes den se vůbec nejedlo nebo se podával jen oběd postního charakteru (dle zvyků kraje či rodiny hubník, kuba, muzika – ovocný kompot nebo nějaká řídká polévka). Hlavním pokrmem podávaným během dne byla zejména vánočka nebo štola.

Již od časného rána připravovaly hospodyně štědrovečerní pokrmy. Vařily čočku a rybí nebo hrachovou polévku, pekly kubu z krup a česneku. Součástí příprav bylo i pečení speciálního chleba a samozřejmě tradiční vánočky. Při všech přípravách se neujídalo, protože ten, kdo vydržel až do večeře nejíst, měl šanci uvidět zlaté prasátko.